Instruktoři
ČZU:Go! na Facebooku!
Skupina pro prváky ČZU 2017

logotest3

instruktorský survival 2015

Úvod


To, že jsou seznamovací kurzy ČZU:Go! celkem intenzivní mi asi potvrdí většina lidí, kteří jimi prošli. Málokdo si ale umí představit, jak jsou tyto kurzy psychicky a fyzicky náročné pro instruktory. Každý rok se chce hromada lidí zapojit do týmu instruktorů, jak ale poznat, že to nakonec zvládnou? A hlavně, jak poznat, že vytvoří partu, která dokáže prváky motivovat, sjednotit a zajistit jim nezapomenutelný start studia na vysoké škole? Instruktoři jsou totiž alfa a omega seznamovacích kurzů a je na nich, jestli z toho bude nudný dětský tábor, nebo jeden z největších zážitků... Akce, o které budete číst, letos sloužila jako zátěžový teambuilding pro budoucí instruktory. To, jestli se povedla, posuďte sami...


Den první – ve znamení odjezdu


Na úvod je nutné říct, že o průběhu akce nevěděli instruktoři vůbec nic. Tedy... Věděli, že jedou někam na pět dní (ale kam?) a s sebou si mají pro jistotu vzít spacák, šátek, holínky a jedno syrové vejce. Žádné další informace zveřejněné nebyly...
Podvečerní sraz na pražském Andělu byl ve znamení zmateného očekávání. První překvapení přišlo v okamžiku, kdy jsme všem zabavili veškerou elektroniku – mobily, empétrojky, hodinky... Po nástupu do mikrobusu šátky na oči a hodinová cesta bůh ví kam. Po vysazení na kraji lesa – s plnou výbavou na zádech – začala přibližně dvouhodinová procházka v ostřejším tempu přes místy naprosto příšerný terén. Napůl ze škodolibosti, napůl abychom je připravili na to, co je čeká, jsme je vytáhli na nejvyšší kopec v okolí a po prvních žihadlech od všudypřítomných lesních včel jsem se slovy „Tohle je vrchol kopce" začal sestup po takřka stejné trase, kterou jsme na kopec vylezli. Po další hodince v náročném terénu, po které už opravdu všichni toužili po večeři a sprše, jsme došli do místa určení. Na louku, obehnanou dřevěnými palisádami se dvěma strážními věžmi, na které jinak nebylo v podstatě nic. První šok, vidina večeře se sprchou pomalu brala za své... Ohníček, buřty a lahve s alkoholem vytažené z batohů nicméně šok brzo otupují. Smířeni s osudem se budoucí instruktoři nad ohníčkem vesele baví do dvou do rána, aniž by věděli, že ten pravý šok na ně teprve čeká...

 

Den druhý - první šok


Poměrně drsný budíček ve čtyři ráno. Většina instruktorů spí méně než dvě hodiny, část z nich se trochu motá, ale poprvé si získávají můj respekt tím, že nikoho nenapadne brblat. Teda asi napadne, ale nedá to na sobě znát. Krátká procházka za rozbřesku neprostupným terénem vyvrcholí v okamžiku, kdy je protáhneme dvěma vosími hnízdy, jejichž obyvatelky ušetří pouze několik málo šťastlivců. Po rychlém ošetření rozhodíme instruktory do dvou předem připravených týmů a začíná přibližně tříhodinová simulace prvního dne seznamováku – jak pracovat se studenty, základní teambuilding, jak si získat autoritu... Klasika. Instruktoři se drží fakt dobře, dokonce až tak dobře, že mě to překvapuje. Abychom ukázali, jak je důležitá komunikace v týmu, dostává každý z instruktorů papír s dvaceti základními věcmi vhodnými k přežití a se zadáním „jste v padajícím letadle, před dopadem můžete vybrat pět věcí" přemýšlejí, jestli se víc hodí rybářské vybavení nebo křesadlo. Když si vybere každý sám, mají 20 minut na to, aby si vyargumentovali pět věcí v rámci týmu. Tento limit jim po pěti minutách zkracujeme na polovinu, aby si vyzkoušeli trochu argumentace pod tlakem. První tým vybírá křesadlo, plechový kyblík, rybářské vybavení, nepromokavou plachtu a sadu provazů. Druhý tým bere kyblík, rybářské vybavení, pytel rýže, sekyrku a sadu provazů. Před dalším úkolem je prošacujeme a s výjimkou oblečení a léků musí všechny věci vyložit. Dávám jim průvodní dopis jako úvod dalšího úkolu, popisujícím poslední dny přeživšího chudáka po výbuchu Temelína s lokací pokladu. Jeho lokalizace je celkem jednoduchá, ale vykopání holýma rukama zas tak moc ne. Po hodince je nicméně snaha odměněna a instruktoři nacházejí tašku s dvěma lahvemi vodky, pytlem drceného tabáku (ano, opravdu jsme zabavili i cigarety) a mapou okolí, kde jsou zakresleny radiokativní zóny, do kterých nesmí vstupovat. Po návratu do tábora nastává jeden z největších šoků celé akce. Všechno s výjimkou spacáků je pryč... budoucím instruktorům dochází, že tahle akce nebude procházka růžovou zahradou.
Na dřevěném stole uprostřed palisád jsou pouze dvě malé hromádky. Každá pro jeden tým a – hádáte správně – jsou to přesně ty věci, které si vybrali několik hodin předtím při hře na pád letadla...
Začíná série úkolů, za které mají šanci získat další nutné vybavení. Rozdělat oheň (ano, přišlo na řadu i tření dřeva), vybudování přístřešků, latrín, týmových totemů... vedle toho ještě několik soutěží tým proti týmu. Jejich vybavení se pomalu rozrůstá o pár dalších věcí – třeba tři kartáčky na zuby pro deset lidí, jedna role toaletního papíru pro 30 lidí... A tak, asi si to umíte představit. Občas jim to trochu zkomplikujeme- třeba tím, že všechny na dvě hodiny svážeme k sobě, což dělá třeba z návštěvy toalety (čti: jáma v zemi) vysloveně teambuildingovou záležitost. 

Největším kamenem úrazu se ukazuje zajištění pitné vody – vodu z potoka u areálu by nepil ani ten největší sebevrah a kvalita vody z pramene taky nic moc (ukázalo se, že to nebyl pramen, ale tunýlek pod terénním zlomem – z druhé strany byl opět lesní potok). Ve velkém se převařuje a vznikají první pokusy o to zajistit si něco k jídlu – odvar z malin a jitrocele byl super, stejně jako vařená rýže z plechového kýblu, do které jsme kvůli vitamínům (a chuti) nacpali hromadu kopřiv. Překvapivá delikatesa. Na šneky bylo bohužel příliš sucho – škoda, těšil jsem se.

 

U nočního ohně jsme celkem úspěšně potrestali dvě lahve vodky – poslední zásoby alkoholu z vykopaného pokladu. Polomrtví únavou usínáme.


Den třetí - slepičí úlet


Aby toho nebylo málo, další budíček ve čtyři. Instruktoři si musí zvykat, že na goučku toho taky moc nenaspí, no ne? I když si troufám říct, že oproti včerejšku jsme šli spát tak o hodinku dřív, takže tři hodinky spánku dobrých. Deset minut na sbalení věcí a odchod prvního týmu podle mapy s buzolou na první check-point. Druhý tým vychází o dvacet minut později, cílem je první tým dohnat. Po dosažení prvního bodu na mapě dostávají další... A další... Procházka na tři hodinky, trochu komplikovaná orientací v mapě (neskutečný Vítkův a Márův výkon) a velkou osobní statečností (Majda a Martin mají po včerejším útoku včel třikrát větší kotník než ostatní smrtelníci, Kuba zase bojuje s kolenem). Nevzdá to nikdo, i když terén je všechno možný, jenom ne přívětivý. Po třech hodinkách (a radostném setkání týmů cca čtyři kilometry před cílem) přicházíme k rybníku, kde je připravené rybářské vybavení. Stačí rozdělat oheň – křesadla již mají oba týmy – a sehnat k jídlu první maso. První část komplikuje déšť, který se spustil těsně před příchodem- kdo z vás zkoušel rozdělávat křesadlem oheň v mokrém prostředí, pochopí tu zoufalost. Nakonec se to daří, a dostavuje se i první úspěch v podobě kapra vánoční velikosti. Začíná grilování na kameni a musím říct – velká pecka. Po hodince se podaří trefit ještě jednoho šupináče a pár menších plotic, takže o brunch je postaráno. Doráží Honzík – v civilním povolání hasič – zdravotník a profesionální potápěč, který si bere na starosti kurz první pomoci.
V tuhle chvíli už všichni chápou, že si nejsou jisti ani na minutu, kolik času k odpočinku mají, takže po kurzu část instruktorů rychle usíná na lesní cestě. Nenecháme je spát moc dlouho, čeká nás dalších deset kiláků zpátky s tenčícími se zásobami vody. Cesta probíhá celkem bez problémů, koupeme se v rybníce po cestě (první mytí za uplynulé dny). Poslední úsek nás čeká menší překvápko – nalézáme tři těžce zraněné osoby (otevřená zlomenina, popálenina třetího stupně a otevřená rána na hlavě spojená s amnezií) a máme šanci si vyzkoušet, co jsme se naučili během kurzu první pomoci. Až na pár drobných zaváhání zvládají situaci instruktoři správně, zraněné ošetřují a transportují. Jasně že to byla součást programu, i když byla zranění díky dobrému líčení poměrně realistická a herecké výkony zraněných by taky na nějakou tu Thalii byly. Po návratu do tábora nás čeká vyhodnocení úspěšnosti zdravotního zásahu a lehký feedback.

Hádejte, co dostali instruktoři za odměnu za zvládnutý den? Zítřejší oběd. V podobě tří krásných slepic, které jsme mezi ně vypustili. Odchyt a uvěznění v drůbežích ohradách (součást budovatelských úkolů prvního dne) už byl otázka několika okamžiků.
Ještě pár kratších soutěží (přece si nemůžeme vydechnout!) a blíží se soumrak. Unavení a hladoví instruktoři vyrábějí v kyblících všemožné delikatesy. Ještě si rychle střihneme trénink na TopAlki (hydratovat se musí, je potřeba zjistit, kdo bude v all-stars týmu na goučku) a instruktoři se chystají padnout do bezvědomí.
Nemají šanci. Se setměním vyrážejí na noční hru, která je ještě na pár hodin zabaví... Do postele (=spacák na holé zemi) se většina z nich dostává kolem čtvrté hodiny ranní.


Den čtvrtý - Hell´s kitchen


Budíček až v osm, nemůžeme být krutí až moc, čtyři hodiny spánku je obstojný luxus. Dnešní program je spíš odpočinkový... Úkol zní jednoduše – připravit v každém týmu šestichodové degustační menu. Rozdáváme základní suroviny- mouku, brambory, těstoviny, koření, pár fazolí, psí konzervu. Musíme se trochu najíst. Jeden chod je povinný – slepičí vývar. V tu chvíli se oba týmy vzbouří. Čekáte, že kvůli polévce? Ale houby, nechtějí soutěžit tým proti týmu – teď už jsou jeden tým. Měníme pravidla, místo šesti chodů jich chceme osm, ale povolujeme vytvoření jednoho celku. Mám z nich děsnou radost.
O tom, jak proběhla přeměna tří běhajících čtyřkilových brojlerů na neskutečně dobrou polévku, výživné chilli con carne nebo fantastické kuře na paprice se rozepisovat nebudu. Pro útlocitné duše – dodrželi jsme pravidla wellfare a vlastně jsme prodloužili opeřencům život o den. Dokonce se povedly i domácí nudle do polévky, langoše (nechápu jak?) a puding s lesními plody (no fakt). Dlouho jsem si takhle nepochutnal.
O části dalšího programu jsem neměl tušení. Moji kamarádi – spoluorganizátoři vymysleli soutěž, kdy mě přivázali ke stromu řetězem s několika kódovými zámky a (teď už jeden tým) dostával jednotlivé pozice zámku za úkoly a testové otázky. Děkuju, že jste mě v tom nenechali a gratuluju všem, kteří nakonec louskli Einsteinovu hádanku. Taky jsem u toho stromu mohl být připoutanej doteď.
Poslední večer je na spadnutí, a protože jsme měli pocit, že zátěže už bylo dost, vzali jsme instruktory do hospody na pivo a rychlé vykoupání se v rybníce. Zasloužili si ho – pivo i tu vodu. Po návratu odpálit oheň a asi dvě hodiny - teď už v poklidu – rozebíráme průběh posledních čtyř dní. Nemá cenu to popisovat, ale trochu mi místy ukápla slza. Nejodolnější vydrželi diskutovat dlouho po rozbřesku a dostali jsme se i k retro hrám typu vadí – nevadí (Lucko-slibuju, že už neusnu a Kubo – nikdy už nikoho nechci vidět hladit vlka:D)

 

Den pátý - chillout


A je konec. Bouráme přístřešky, balíme věci a přesun do nádražní hospody před cestou zpátky na první civilizované jídlo po pěti dnech. Teda... část z nás ho preventivně snědla rukama, abychom nevypadli ze cviku (Dane-na tvoje vepřo-knedlo taky dlouho nezapomenu, stejně jako na pohled těch servírek).

 

 

Závěr


Vím, že těch pět dní bylo hodně náročných. Teď budu mluvit spíš k instruktorům než k ostatním čtenářům – moc vám děkuju. Byli jste neskutečný a to, jakou jste po pěti dnech vytvořili partu, dalece předčilo jakákoli moje očekávání. Jsem moc rád, že jsem to s vámi mohl absolvovat a strašně se těším na to, jak s vámi budu na goučku. Skupina jako tahle se hledá fakt těžko a neumím si představit nikoho lepšího, koho jsem si mohl vybrat. Těším se na to, jak obrovský množství energie v sobě máte a kolik jí jste schopní předat prvákům. Vím, že pod vaším vedením bude jakákoli akce absolutně nezapomenutelná a jsem hrdej na to, že jsem součástí týhle skupiny. A vůbec, máte hlad?

Tomáš Kočica

Více z této kategorie: « Přihláška na kurz